Myslím, že niekomu už tu chýbala Lucyna poviedka:) Tak vám prinášam už 8. kapitolku:)
KAPITOLA 8
Nevítaná návštěva
•
"Máte taky takový hlad jako já?" přerušila ticho Elizabeth.
"Já tedy určitě." ušklíbla se na ni Lucy.
"Tak v tom případě se jdeme najíst." rozhodl Caspian a všichni se vydali ke stolu, kde už na ně čekala snídaně nebo už oběd? Posadili se na židle a téměř se vrhli na jídlo.
Poté, co už měli všichni plné žaludky a jen tak uždibovali ovoce, Edmund promluvil: "Musíme vymyslet, co dál. Tady jsme hrozně zranitelní."
"Já tedy určitě." ušklíbla se na ni Lucy.
"Tak v tom případě se jdeme najíst." rozhodl Caspian a všichni se vydali ke stolu, kde už na ně čekala snídaně nebo už oběd? Posadili se na židle a téměř se vrhli na jídlo.
Poté, co už měli všichni plné žaludky a jen tak uždibovali ovoce, Edmund promluvil: "Musíme vymyslet, co dál. Tady jsme hrozně zranitelní."
"To máš pravdu." přikývla Eliz. "Ale hrad zabral Hadrián."
"Myslím, že bychom měli dostavět Cair Paravel." zapojil se do hovoru i druhý mladík. "Už nejsme daleko od dokončení. Není to sice žádná pevnost, ale pořád lepší, než nic."
"To by šlo, ale hlavně bychom potřebovali vědět co má Hadrián v plánu." zamyšleně prohodila Lucy. Její tvář se ale hned rozjasnila, když vyhrkla: "Mohli bychom mu poslat špeha."
"No jasně!" zajásala druhá dívka. "Pokud si dobře pamatuji, tak má Hadrián na své straně jenom Telmarčany a na naší také ještě nějací jsou."
"To by mohlo vyjít." uvažoval Caspian. "Ale musíme najít někoho opravdu spolehlivého." chvíli přemýšlel a poté se zvedl a odešel se slovy: "Půjdu to zařídit."
Edmund se také zvedl a oznámil dívkám: "Pokud vám to nebude vadit, tak zajdu všem říct, aby pokračovali v přestavbě."
"Můžu jít s tebou?" udělala na něj psí oči Elizabeth.
On se jen pousmál, vypadala opravdu roztomile. "Jestli chceš…" zatvářil se znuděně.
Nato se dívka zvedla s poněkud uraženým výrazem ve tváři. Vrhla ještě omluvný pohled po kamarádce, která se jen slabě usmála: "Jen běž." a dívala se, jak jí dvojice mizí z dohledu a jak se ještě pořád pošťuchují. Ještě chvíli seděla, ale poté se i ona zvedla a rozešla se opačným směrem než ostatní. Mířila ke skalnatému výběžku vedle Cair Paravelu, který se tyčil nad mořem. Když se na něj konečně vyškrábala, sedla si na jeho samotný okraj a rukama si objala kolena. Poslouchala tiché šumění moře, sledovala obzor a přemýšlela.
Přemýšlela o Caspianovi. I když si to nechtěla připustit, musela přiznat, že k němu cítí víc než přátelství. A toho se obávala. Bála se, že se zamiluje a pak bude muset odejít. Zároveň ale toužila po jeho přítomnosti. Vždy, když byl na blízku, cítila se šťastná. A podle toho, jak se na ni někdy díval, tušila, že on je na tom podobně. Znovu se jí před očima objevil jeho obličej, jeho havraní vlasy a tmavé černé oči. Jak ty oči milovala. V takovémhle duchu se její myšlení ubíralo po zbytek doby, co tam seděla.
Po půl hodině se Edmund s Elizabeth vraceli ke stolu s jídlem držíc se za ruce a něčemu se smáli. Sedli si a oba si ještě vzali nějaké ovoce, co tam zbylo. Za chvíli se k nim přidal i Caspian.
"Našel jsi někoho?" zajímal se Ed.
"Našel, je to jeden z nejspolehlivějších a nejvěrnějších vojáků. Už vyrazil na cestu. A co vy? Šlo to dobře?" zajímal se mladý král, poté, co odpověděl.
"Jakmile se připraví, začnou hrad znovu opravovat." Obeznámila ho se stavem stavby Eliz. U stolu nastalo ticho, všichni si totiž uvědomili, že tu někdo chybí.
"Kde je Lucy?" zmateně vyhrkl Caspian.
"To nevím." nejistě se Eliz rozhlédla okolo.
"Běžte ji najít a já půjdu dohlédnout na stavbu." rozhodl Edmund, usmál se na dívku a odešel.
"Nevíš, kde by mohla být?" otočila se na druhého krále.
Ten jen smutně zavrtěl hlavou: "Netuším, ale dnes mi už od rána přišla nějaká smutná. Jakoby ji něco trápilo." Po chvíli procházení táborem se zastavil a ukázal na útes kousek od nich: "Podívej, to je ona. Támhle na tom útesu."
"Máš pravdu, je to ona." oddechla si Elizabeth.
"Půjdu za ní." nabídl se mladík a skoro se rozešel, ale dívka ho chytla za ruku a vážně mu pohlédla do očí: "Ne počkej. Myslím, že bych za ní měla jít já."
Mladík se zarazil a po chvíli chápavě přikývl: "Počkám na vás v táboře." řekl ještě a odešel.
Eliz pomalu došla ke kamarádce, beze slova si sedla vedle ní a stejně jako ona se zahleděla k obzoru. Nechtěla na ni naléhat. Doufala, že začne sama.
"Bojím se Eli." promluvila po chvíli tiše.
"A čeho?" zeptala se jí jemně.
"Všeho." povzdechla si. "Toho, že bude válka; toho, že ke Caspianovi cítím víc než přátelství a on ke mně nejspíš také; toho, že budeme muset jednou odejít…" Lucy se zadrhl hlas.
Elizabeth ji konejšivě vzala kolem ramen: "Tak na to nemysli." radila jí "Užívej si to."
"Jak si to mám užívat, když vím, že odsud jednou odejdu? Že mi bude zase sedmnáct, budu muset chodit do školy a Caspian … zůstane tady." otočila se na ni prudce: "Tobě to snad nevadí? Jsi z toho snad šťastná?"
Ta se na ni podívala a v očích se jí objevila bolest: "Myslíš, že je mi to jedno?" tiše a ublíženě promluvila: "Že odsud odejdu, že už nikdy neuvidím kentaury, fauny, Cair Paravel, Narnii, Edmunda …? Také se toho bojím, ale nic s tím neudělám." usmála se smutně "Lucy!" pohlédla dívce pevně do očí: "Nemůžeš žít strachem z budoucnosti! Nemůžeš se kvůli tomu trápit a uzavírat do sebe. Proto jsme sem nepřišly."
"Ale Caspian …" namítla.
"Caspian si taky uvědomuje, že jednou odejdeme, ale teď není čas předčasně truchlit. Nemá cenu být nešťastná tady a potom i doma." promluvila klidně.
"Máš pravdu Eli. Na mě to prostě dneska všechno spadlo." usmála se slabě. "Jsem vážně ráda, že tě mám."
"Slibuješ, že už na to nebudeš myslet, ale budeš si to tady užívat?" ptala se napůl vážně a už i napůl s úsměvem kamarádky.
"Slibuju." zvedla ruku jako v přísaze a usmála se. Dívky se držely kolem ramen a dál pozorovaly moře. "Co to je?" ukázala náhle Lucy na vzdálený konec pláže, kde se právě objevilo deset až patnáct malých teček.
Druhá dívka k místu obrátila pohled: "Jsou to telmarínští vojáci." zvolala udiveně.
"Ale co tu dělají?"
"Ti nejsou od nás, ale od Hadriána! Toho vepředu znám, to on mě tehdy praštil." řekla naštvaně.
"Oni na nás útočí?"
"Pochybuji, je jich málo na útok." podotkla a otočila se na kamarádku: "Lucy, běž za Caspianem a Edmundem a řekni jim, že blíží asi patnáct vojáků od Hadriána a aby sebou vzali jen tolik lidí, kolik je nutně potřeba." vychrlila na ni a ona kývla, ale s obavami se zeptala: "Ale co ty?"
"Já? Já je trochu zdržím." ušklíbla se Eliz a vytáhla svůj meč.
"Nemůžeš tam jít sama." řekla šokovaně Lucy "Půjdu s tebou."
"Nemáš s sebou ani luk. Navíc někdo to musí dát vědět ostatním. A já nepůjdu sama, vezmu si s sebou pár narnianů." ušklíbla se. Lucy stála nerozhodně na místě. Nechtěla ji nechat jít samotnou, zase. "No tak běž." poplácala ji Elizabeth po rameni a už zmizela mezi stromy. Ona si jen povzdechla a rozeběhla se hledat oba chlapce.
Eliz vběhla mezi stromy a úzkou pěšinou, kousek za útesem, seběhla dolů kousek od pláže. Jak předpokládala, bylo tam pár narnianů stěhujících kameny na stavbu. V rychlosti jim vysvětlila, co se děje. Několik minotaurů se s ní rozeběhlo pěšinou kolem skály.
Seběhli na pláž a skryli se za skalní výběžek, čekajíc na nepřátele, kteří teď od nich byli asi dvacet metrů a pořád se přibližovali. Když už byli skoro u nich, Elizabeth s minotaury vyskočili z úkrytu.
Vojáci se překvapeně zarazili. Nečekali odpor tak brzy.
"Co tady děláte?" zeptala se s odporem dívka.
"Á veličenstvo! Stýskalo se nám po vás." ušklíbl se nepěkně jejich velitel. Byl to ten samý, co ji zajal.
"Opravdu? Mně po vás tedy rozhodně ne." vrátila mu úšklebek.
Telmarčan se zamračil a pohrdavým pohledem přejel narniany. "Jak to tak vypadá výsosti, brzy se k nám zase připojíte." zasyčel.
"Raději zemřu." zavrčela a pozvedla svůj meč.
"Výborně, tím nám to usnadníte." ušklíbl se, vytáhl meč a s ostatními se vrhl proti ní.
Rozpoutal se zuřivý a trochu nevyrovnaný boj. Dobrých pět minut se narniané drželi, ale poté, co jeden minotaur padl a druhý byl zraněný, měli nepřátelé převahu. Elizabeth bojovala s jejich velitelem. Zatím to bylo vyrovnané, ale právě to telmarína rozzuřovalo a nutilo ho to k prudším a zuřivějším úderům.
Najednou do dívky vrazil jeden z vojáků, jak padal k zemi, a ona ztratila rovnováhu. Toho využil telmarín a sekl ji do nohy. Elizabeth vykřikla a skácela se k zemi. Rána sice nebyla nijak vážná ani hluboká, ale přesto dost bolela. Velitel se vítězoslavně zašklebil a napřáhl se k ráně. Ona ji dokázala odrazit, ale meč jí při tom vypadl z ruky, byla úplně bezbranná. Stiskla si nohu, ze které jí tekla krev. Telmarín se napřáhl ke smrtící ráně, ale k úderu se nedostal, protože se do něj zabodl šíp. Eliz okamžitě věděla, komu patřil. Šťastně se otočila a viděla Lucy stojící asi třicet metrů od nich a zasypávajíc nepřátele šípy. Okamžitě se přidala k vojákům, co byli s ní a kteří teď běželi na pomoc už jen třem minotaurům.
Lucy přistoupila k Elizabeth, která právě zvedala svůj meč. "Jsi celá?" strachovala se.
"Ale jo." přikývla, i když měla tvář staženou bolestí. "Tohle je jen škrábnutí, i když to docela slušně bolí, ale přežiju to. A kde jsou Caspian s Edmundem?" rozhlédla se okolo.
"Jsou v táboře. Tohle byla léčka. Několik vojáků si chtělo odnést zbraně a nějaké věci. Pojď, musíme za nimi."
Eliz si kusem šatů opatrně ovázala nohu a zvedla se. Zkusmo přenesla váhu na zraněnou nohu. Ušklíbla se, ale na tázavý pohled druhé dívky přikývla.Obě se tedy rozešly do tábora. Postupovaly celkem rychle.
Když byly v půlce, uviděly proti nim jdoucí oba krále.
"Jste v pořádku?" volal už z dálky Edmund.
"Jojo." horlivě přikývla Eliz a Lucy div nevyprskla smíchy.
"Takhle to dál nejde!" rozčiloval se Caspian "Musíme rozmístit hlídky taky dál od tábora. Musíme vědět, co se děje! Půjdu to zařídit!" na to se otočil a rázně odešel.
Lucy si všimla pohledů, které si vyměňovala dvojice a tak se také vydala do tábora.
Ed si pořádně dívku prohlédl, něco se mu na ní nezdálo, měl pocit, že kulhala, když šla. Pohledem se zastavil na její levé noze. Sukni tam měla rozseklou a okraj měla od krve. "Co se ti stalo?" zeptal se a přistoupil k ní blíž.
"To nic, je to jen škrábnutí." statečně mávla rukou, přesto sebou cukla, když jí po ráně přejel rukou.
"Pojď, já ti to ošetřím." vyzval ji. Elizabeth chtěla protestovat, ale stačil jediný pohled do jeho očí, aby zjistila, že to nemá smysl. Pomalu se rozešli po pláži. Dívka skrývala bolest a snažila se nekulhat. Ze začátku jí to šlo, ale po chvíli už z toho byla unavená. On ji stále bedlivě pozoroval a neuniklo mu, jak má staženou tvář. Poté, co klopýtla, k ní přistoupil a vzal ji do náruče.
Eliz se zatvářila překvapeně a začala protestovat: "Pusť mě, dokážu jít sama." Edmund se ale jen ušklíbl a pokračoval. "No tak, pusť mě!" žebrala, neměla ráda, když byla bezbranná.
"Neříkej, že se ti to nelíbí." něžně k ní promluvil a zahleděl se do jejích očí, které se na něj vzdorně mračily. Ona si jen povzdechla, on ji jen tak nepustí. A navíc, měl pravdu. Líbilo se jí to - teda až na to, že si připadala jako nějaká nemohoucí, ale na to za chvíli zapomněla. Uvolnila se v jeho náručí a hlavu si opřela o jeho hruď. Slyšela jeho tlukot srdce i trochu zrychlený dech. Ed se pro sebe usmál, přitiskl si ji ještě víc k sobě a dál kráčel k táboru.
Za chvíli už dívka seděla v mladíkově stanu a on přinášel nádobu s vodou.
Elizabeth si vyhrnula sukni na noze a Edmund si klekl před ni. Jemně jí odvázal kus látky, aby prohlédl ránu. Byla asi patnáct centimetrů nad kolenem. Nebyla nijak zvlášť hluboká, ale táhla se skoro přes celé stehno. Pečlivě ji vymyl a čistým kouskem látky ovázal.
"Díky." řekla vděčně.
On ji pohladil po vlasech a prohlásil: "Nemusíš děkovat, udělal jsem to rád. Vždyť kdo by se mnou pak závodil na koni a v plavání?" dokončil už pobaveně.
Dívce jen zajiskřily oči: "Stejně díky." a políbila ho na tvář.
"Musím ještě na stavbu." řekl jakoby otráveně a ona se zasmála: "Jen běž, dokončit hrad je důležité." Přikývl, naposledy se na ni usmál a odešel.
Eliz si shrnula sukni a ještě chvíli seděla na králově lůžku. Poté se zvedla a vyšla ze stanu, kde se málem srazila s Caspianem.
"Promiň." omlouval se.
"V pořádku. Tak co hlídky, jsou rozestavěné?" zajímala se okamžitě.
"Jsou snad všude." ušklíbl se "Poslyš, je už Lucy v pořádku?"
"Je v pohodě, jen se potřebovala vypovídat." poplácala ho po rameni, on se na ni usmál a vešel do stanu. Ona zamířila do toho svého.
Vevnitř už seděla Lucy. "Tak co Ed?" zeptala se ihned s šibalským úsměvem.
"Ošetřil mi tu nohu, ale pak se musel vrátit na stavbu." odpověděla trochu zklamaně. "Ale před stanem jsem se málem srazila s Caspianem. Ptal se na tebe." dokončila, jakoby nic.
"A?" zatvářila se trochu nejistě.
Po půl hodině se Edmund s Elizabeth vraceli ke stolu s jídlem držíc se za ruce a něčemu se smáli. Sedli si a oba si ještě vzali nějaké ovoce, co tam zbylo. Za chvíli se k nim přidal i Caspian.
"Našel jsi někoho?" zajímal se Ed.
"Našel, je to jeden z nejspolehlivějších a nejvěrnějších vojáků. Už vyrazil na cestu. A co vy? Šlo to dobře?" zajímal se mladý král, poté, co odpověděl.
"Jakmile se připraví, začnou hrad znovu opravovat." Obeznámila ho se stavem stavby Eliz. U stolu nastalo ticho, všichni si totiž uvědomili, že tu někdo chybí.
"Kde je Lucy?" zmateně vyhrkl Caspian.
"To nevím." nejistě se Eliz rozhlédla okolo.
"Běžte ji najít a já půjdu dohlédnout na stavbu." rozhodl Edmund, usmál se na dívku a odešel.
"Nevíš, kde by mohla být?" otočila se na druhého krále.
Ten jen smutně zavrtěl hlavou: "Netuším, ale dnes mi už od rána přišla nějaká smutná. Jakoby ji něco trápilo." Po chvíli procházení táborem se zastavil a ukázal na útes kousek od nich: "Podívej, to je ona. Támhle na tom útesu."
"Máš pravdu, je to ona." oddechla si Elizabeth.
"Půjdu za ní." nabídl se mladík a skoro se rozešel, ale dívka ho chytla za ruku a vážně mu pohlédla do očí: "Ne počkej. Myslím, že bych za ní měla jít já."
Mladík se zarazil a po chvíli chápavě přikývl: "Počkám na vás v táboře." řekl ještě a odešel.
Eliz pomalu došla ke kamarádce, beze slova si sedla vedle ní a stejně jako ona se zahleděla k obzoru. Nechtěla na ni naléhat. Doufala, že začne sama.
"Bojím se Eli." promluvila po chvíli tiše.
"A čeho?" zeptala se jí jemně.
"Všeho." povzdechla si. "Toho, že bude válka; toho, že ke Caspianovi cítím víc než přátelství a on ke mně nejspíš také; toho, že budeme muset jednou odejít…" Lucy se zadrhl hlas.
Elizabeth ji konejšivě vzala kolem ramen: "Tak na to nemysli." radila jí "Užívej si to."
"Jak si to mám užívat, když vím, že odsud jednou odejdu? Že mi bude zase sedmnáct, budu muset chodit do školy a Caspian … zůstane tady." otočila se na ni prudce: "Tobě to snad nevadí? Jsi z toho snad šťastná?"
Ta se na ni podívala a v očích se jí objevila bolest: "Myslíš, že je mi to jedno?" tiše a ublíženě promluvila: "Že odsud odejdu, že už nikdy neuvidím kentaury, fauny, Cair Paravel, Narnii, Edmunda …? Také se toho bojím, ale nic s tím neudělám." usmála se smutně "Lucy!" pohlédla dívce pevně do očí: "Nemůžeš žít strachem z budoucnosti! Nemůžeš se kvůli tomu trápit a uzavírat do sebe. Proto jsme sem nepřišly."
"Ale Caspian …" namítla.
"Caspian si taky uvědomuje, že jednou odejdeme, ale teď není čas předčasně truchlit. Nemá cenu být nešťastná tady a potom i doma." promluvila klidně.
"Máš pravdu Eli. Na mě to prostě dneska všechno spadlo." usmála se slabě. "Jsem vážně ráda, že tě mám."
"Slibuješ, že už na to nebudeš myslet, ale budeš si to tady užívat?" ptala se napůl vážně a už i napůl s úsměvem kamarádky.
"Slibuju." zvedla ruku jako v přísaze a usmála se. Dívky se držely kolem ramen a dál pozorovaly moře. "Co to je?" ukázala náhle Lucy na vzdálený konec pláže, kde se právě objevilo deset až patnáct malých teček.
Druhá dívka k místu obrátila pohled: "Jsou to telmarínští vojáci." zvolala udiveně.
"Ale co tu dělají?"
"Ti nejsou od nás, ale od Hadriána! Toho vepředu znám, to on mě tehdy praštil." řekla naštvaně.
"Oni na nás útočí?"
"Pochybuji, je jich málo na útok." podotkla a otočila se na kamarádku: "Lucy, běž za Caspianem a Edmundem a řekni jim, že blíží asi patnáct vojáků od Hadriána a aby sebou vzali jen tolik lidí, kolik je nutně potřeba." vychrlila na ni a ona kývla, ale s obavami se zeptala: "Ale co ty?"
"Já? Já je trochu zdržím." ušklíbla se Eliz a vytáhla svůj meč.
"Nemůžeš tam jít sama." řekla šokovaně Lucy "Půjdu s tebou."
"Nemáš s sebou ani luk. Navíc někdo to musí dát vědět ostatním. A já nepůjdu sama, vezmu si s sebou pár narnianů." ušklíbla se. Lucy stála nerozhodně na místě. Nechtěla ji nechat jít samotnou, zase. "No tak běž." poplácala ji Elizabeth po rameni a už zmizela mezi stromy. Ona si jen povzdechla a rozeběhla se hledat oba chlapce.
Eliz vběhla mezi stromy a úzkou pěšinou, kousek za útesem, seběhla dolů kousek od pláže. Jak předpokládala, bylo tam pár narnianů stěhujících kameny na stavbu. V rychlosti jim vysvětlila, co se děje. Několik minotaurů se s ní rozeběhlo pěšinou kolem skály.
Seběhli na pláž a skryli se za skalní výběžek, čekajíc na nepřátele, kteří teď od nich byli asi dvacet metrů a pořád se přibližovali. Když už byli skoro u nich, Elizabeth s minotaury vyskočili z úkrytu.
Vojáci se překvapeně zarazili. Nečekali odpor tak brzy.
"Co tady děláte?" zeptala se s odporem dívka.
"Á veličenstvo! Stýskalo se nám po vás." ušklíbl se nepěkně jejich velitel. Byl to ten samý, co ji zajal.
"Opravdu? Mně po vás tedy rozhodně ne." vrátila mu úšklebek.
Telmarčan se zamračil a pohrdavým pohledem přejel narniany. "Jak to tak vypadá výsosti, brzy se k nám zase připojíte." zasyčel.
"Raději zemřu." zavrčela a pozvedla svůj meč.
"Výborně, tím nám to usnadníte." ušklíbl se, vytáhl meč a s ostatními se vrhl proti ní.
Rozpoutal se zuřivý a trochu nevyrovnaný boj. Dobrých pět minut se narniané drželi, ale poté, co jeden minotaur padl a druhý byl zraněný, měli nepřátelé převahu. Elizabeth bojovala s jejich velitelem. Zatím to bylo vyrovnané, ale právě to telmarína rozzuřovalo a nutilo ho to k prudším a zuřivějším úderům.
Najednou do dívky vrazil jeden z vojáků, jak padal k zemi, a ona ztratila rovnováhu. Toho využil telmarín a sekl ji do nohy. Elizabeth vykřikla a skácela se k zemi. Rána sice nebyla nijak vážná ani hluboká, ale přesto dost bolela. Velitel se vítězoslavně zašklebil a napřáhl se k ráně. Ona ji dokázala odrazit, ale meč jí při tom vypadl z ruky, byla úplně bezbranná. Stiskla si nohu, ze které jí tekla krev. Telmarín se napřáhl ke smrtící ráně, ale k úderu se nedostal, protože se do něj zabodl šíp. Eliz okamžitě věděla, komu patřil. Šťastně se otočila a viděla Lucy stojící asi třicet metrů od nich a zasypávajíc nepřátele šípy. Okamžitě se přidala k vojákům, co byli s ní a kteří teď běželi na pomoc už jen třem minotaurům.
Lucy přistoupila k Elizabeth, která právě zvedala svůj meč. "Jsi celá?" strachovala se.
"Ale jo." přikývla, i když měla tvář staženou bolestí. "Tohle je jen škrábnutí, i když to docela slušně bolí, ale přežiju to. A kde jsou Caspian s Edmundem?" rozhlédla se okolo.
"Jsou v táboře. Tohle byla léčka. Několik vojáků si chtělo odnést zbraně a nějaké věci. Pojď, musíme za nimi."
Eliz si kusem šatů opatrně ovázala nohu a zvedla se. Zkusmo přenesla váhu na zraněnou nohu. Ušklíbla se, ale na tázavý pohled druhé dívky přikývla.Obě se tedy rozešly do tábora. Postupovaly celkem rychle.
Když byly v půlce, uviděly proti nim jdoucí oba krále.
"Jste v pořádku?" volal už z dálky Edmund.
"Jojo." horlivě přikývla Eliz a Lucy div nevyprskla smíchy.
"Takhle to dál nejde!" rozčiloval se Caspian "Musíme rozmístit hlídky taky dál od tábora. Musíme vědět, co se děje! Půjdu to zařídit!" na to se otočil a rázně odešel.
Lucy si všimla pohledů, které si vyměňovala dvojice a tak se také vydala do tábora.
Ed si pořádně dívku prohlédl, něco se mu na ní nezdálo, měl pocit, že kulhala, když šla. Pohledem se zastavil na její levé noze. Sukni tam měla rozseklou a okraj měla od krve. "Co se ti stalo?" zeptal se a přistoupil k ní blíž.
"To nic, je to jen škrábnutí." statečně mávla rukou, přesto sebou cukla, když jí po ráně přejel rukou.
"Pojď, já ti to ošetřím." vyzval ji. Elizabeth chtěla protestovat, ale stačil jediný pohled do jeho očí, aby zjistila, že to nemá smysl. Pomalu se rozešli po pláži. Dívka skrývala bolest a snažila se nekulhat. Ze začátku jí to šlo, ale po chvíli už z toho byla unavená. On ji stále bedlivě pozoroval a neuniklo mu, jak má staženou tvář. Poté, co klopýtla, k ní přistoupil a vzal ji do náruče.
Eliz se zatvářila překvapeně a začala protestovat: "Pusť mě, dokážu jít sama." Edmund se ale jen ušklíbl a pokračoval. "No tak, pusť mě!" žebrala, neměla ráda, když byla bezbranná.
"Neříkej, že se ti to nelíbí." něžně k ní promluvil a zahleděl se do jejích očí, které se na něj vzdorně mračily. Ona si jen povzdechla, on ji jen tak nepustí. A navíc, měl pravdu. Líbilo se jí to - teda až na to, že si připadala jako nějaká nemohoucí, ale na to za chvíli zapomněla. Uvolnila se v jeho náručí a hlavu si opřela o jeho hruď. Slyšela jeho tlukot srdce i trochu zrychlený dech. Ed se pro sebe usmál, přitiskl si ji ještě víc k sobě a dál kráčel k táboru.
Za chvíli už dívka seděla v mladíkově stanu a on přinášel nádobu s vodou.
Elizabeth si vyhrnula sukni na noze a Edmund si klekl před ni. Jemně jí odvázal kus látky, aby prohlédl ránu. Byla asi patnáct centimetrů nad kolenem. Nebyla nijak zvlášť hluboká, ale táhla se skoro přes celé stehno. Pečlivě ji vymyl a čistým kouskem látky ovázal.
"Díky." řekla vděčně.
On ji pohladil po vlasech a prohlásil: "Nemusíš děkovat, udělal jsem to rád. Vždyť kdo by se mnou pak závodil na koni a v plavání?" dokončil už pobaveně.
Dívce jen zajiskřily oči: "Stejně díky." a políbila ho na tvář.
"Musím ještě na stavbu." řekl jakoby otráveně a ona se zasmála: "Jen běž, dokončit hrad je důležité." Přikývl, naposledy se na ni usmál a odešel.
Eliz si shrnula sukni a ještě chvíli seděla na králově lůžku. Poté se zvedla a vyšla ze stanu, kde se málem srazila s Caspianem.
"Promiň." omlouval se.
"V pořádku. Tak co hlídky, jsou rozestavěné?" zajímala se okamžitě.
"Jsou snad všude." ušklíbl se "Poslyš, je už Lucy v pořádku?"
"Je v pohodě, jen se potřebovala vypovídat." poplácala ho po rameni, on se na ni usmál a vešel do stanu. Ona zamířila do toho svého.
Vevnitř už seděla Lucy. "Tak co Ed?" zeptala se ihned s šibalským úsměvem.
"Ošetřil mi tu nohu, ale pak se musel vrátit na stavbu." odpověděla trochu zklamaně. "Ale před stanem jsem se málem srazila s Caspianem. Ptal se na tebe." dokončila, jakoby nic.
"A?" zatvářila se trochu nejistě.
"Řekla jsem, že už jsi v pohodě."
Až do večeře obě dívky ležely na postelích a povídaly si. Večeře proběhla tentokrát v tichu, všichni byli totiž unavení a jakmile dojedli, rozešli se do stanů, odkud se ještě chvíli ozýval hovor, ale poté už jen klidné oddechování.
Až do večeře obě dívky ležely na postelích a povídaly si. Večeře proběhla tentokrát v tichu, všichni byli totiž unavení a jakmile dojedli, rozešli se do stanů, odkud se ještě chvíli ozýval hovor, ale poté už jen klidné oddechování.
xD Oo..další!A opět krásná! xD ;))