KAPITOLA 7
Poklidné ráno
•
Ráno Elizabeth probudily paprsky ranního slunce, které se jim vkradly do stanu.
Pomalu se posadila a rozhlédla se okolo sebe, Lucy ještě spokojeně oddechovala. Nechtěla ji budit, ale jí samotné už se spát nechtělo. Přehodila si přes sebe plášť a vyšla ze stanu.
Slunce bylo ještě nízko nad obzorem a čistě modrá obloha prozrazovala nádherný den.
Zadívala se na jiskřící moře, které se líně převalovalo a tiše hučelo. Celý tábor ještě spal. Eliz se pro sebe uličnicky usmála a zaběhla opět do stanu. Pod své dlouhé šaty si oblékla oblečení, ve kterém se v Narnii objevila. Připnula si opasek s mečem a vydala se k pláži pod Cair Paravel.
Došla asi doprostřed pláže, kde se zastavila a hodila do písku meč a po chvíli i své modré šaty. Vydala se k moři.
Poklidné ráno
•
Ráno Elizabeth probudily paprsky ranního slunce, které se jim vkradly do stanu.
Pomalu se posadila a rozhlédla se okolo sebe, Lucy ještě spokojeně oddechovala. Nechtěla ji budit, ale jí samotné už se spát nechtělo. Přehodila si přes sebe plášť a vyšla ze stanu.
Slunce bylo ještě nízko nad obzorem a čistě modrá obloha prozrazovala nádherný den.
Zadívala se na jiskřící moře, které se líně převalovalo a tiše hučelo. Celý tábor ještě spal. Eliz se pro sebe uličnicky usmála a zaběhla opět do stanu. Pod své dlouhé šaty si oblékla oblečení, ve kterém se v Narnii objevila. Připnula si opasek s mečem a vydala se k pláži pod Cair Paravel.
Došla asi doprostřed pláže, kde se zastavila a hodila do písku meč a po chvíli i své modré šaty. Vydala se k moři.
Stála teď po kotníky ve vodě, na sobě měla tmavomodré tílko a černé kraťasy. Na holých pažích jí naskočila husí kůže, přeci jen takhle po ránu nebylo moře nejteplejší a slabý vánek, který si pohrával s jejími vlasy, byl také chladný. Věděla, že nemá cenu se tu půl hodiny otužovat. Zhluboka se nadechla a rozeběhla se do moře. Plavala asi sto metrů od pláže, kde si lehla na záda a nechala se houpat vlnami. Vodu a plavání opravdu milovala. Po několika minutách se otočila zpět na břicho a plavala ke břehu. Vylezla z vody a všimla si, že u jejích věcí sedí Edmund a směje se na ní. Elizabeth přišla blíž a posadila se vedle něj do písku.
"Dobré ráno." usmál se na ní
"Dobré." odpověděla "Copak tu děláš?"
"To samé co ty, chtěl jsem si zaplavat." a s těmito slovy jí přehodil přes ramena veliký měkký ručník a jednu ruku jí položil kolem pasu. Eliz se na něj jen usmála, přisunula se blíž k němu a položila si hlavu na jeho rameno.
"Co se teď bude dít?" zeptala se po chvíli ticha.
"To nevím." povzdechl si. "Ale obávám se, že bojům se nevyhneme." oba se znovu odmlčeli. Elizabeth něco napadlo. S úsměvem a uličnickými jiskřičkami v očích se podívala na chlapce vedle sebe. Ten se na ni nechápavě podíval a zvědavě se zeptal: "Na co myslíš?"
Ona rychle vyskočila, popadla svůj meč, vytáhla ho z pochvy a namířila ho proti Edovi. "Braň se." řekla vyzývavě místo odpovědi.
Edmund se usmál, vytáhl svůj meč a postavil se proti ní: "Nebudu tě šetřit jenom proto, že jsi to ty." varoval ji.
"To taky nemusíš." ušklíbla se a nečekaně zaútočila. On její ránu jen tak tak vykryl. A nic nečekal a sám začal útočit. Jejich boj byl velice vyrovnaný. Ed by to do ní na první pohled nikdy neřekl. Musel uznat, že s mečem to vážně uměla. Asi po deseti minutách ale začínal mít na vrch. Přece jen byl chlapec a s mečem bojoval už dlouho. V následujícím okamžiku ji srazil na zem a než stačila znovu pozvednout meč, přitiskl ji ten svůj ke krku.
"Dobře, vyhrál jsi." promluvila poněkud udýchaně Eliz.
"Byla jsi dobrá." řekl uznale, sklonil meč a podal jí ruku, aby jí pomohl vstát.
"Díky." řekla s úsměvem a přijala nabízenou ruku. Edmund ji jedním mocným trhnutím postavil. Elizabeth se zastavila jen kousek od něho a na okamžik cítila na tváři jeho dech.Odstoupila od něj, sebrala svůj meč a zabodla ho do písku. Poté se rozeběhla do moře a po hlavě se vrhla do vody. Ed se pousmál, zabodl svůj meč vedle jejího a rozběhl se za ní.
Elizabeth se vynořila asi šest metrů od břehu, pohlédla na místo, kde ještě před chvílí stál mladík. Zmateně zamrkala a začala se rozhlížet okolo, když v tom ji někdo pevně chytil okolo pasu. Lekla se a pokusila se ze sevření vyprostit, ale po chvíli to vzdala, objetí bylo příliš pevné.
"Mně neutečeš." uslyšela za sebou Edmundův tichý hlas.
"Já ti nechci utéct." usmála se nepatrně. On trochu povolil sevření a pomalu ji otočil k sobě. Nebránila se, spíše naopak, hleděla na něj se zvědavým výrazem ve tváři.
Pousmál se nad její zvědavostí a přejížděl pohledem její tvář. Zase měla v očích ty jiskřičky. Jemně jí z tváře odhrnul pramen mokrých vlasů a pomalu se k ní naklonil, když v tom mu něco podtrhlo nohy, on rozhodil rukama a spadl.
Elizabeth už měla vymyšlený plán. Nenechá si přece jen tak líbit, že ji Ed chytil. V okamžiku, kdy se k ní nakláněl, mu opatrně dala pravou nohu za ty jeho. Bylo jí líto kazit takovouhle chvíli, ale ona se přeci jen tak nevzdá. Prudce trhla nohou směrem k sobě a pobaveně sledovala jak Edmund padá do vody.
Rychle udělala několik temp, aby měla trochu odstup. Po chvíli se Ed vynořil a všude kolem prskal vodu. Eliz dostala takový záchvat smíchu, že málem do vody spadla taky.
"Ty…" ukázal na ni naštvaně Tedy, snažil se tvářit naštvaně, ale ona dobře viděla, jak mu cukají koutky.
"Teď si mě můžeš chytit." smála se ještě pořád.
"Jak chceš." vyhrkl v odpověď a rozplaval se směrem k ní. Elizabeth se ponořila a pod vodou několikrát změnila směr. Edmunda to docela zmátlo.
"Stejně tě chytím." křikl na ni, když se na okamžik vynořila, aby se nadechla.
Takhle se ve vodě pronásledovali. Ed ji nakonec téměř chytil, ale ona se mu v poslední chvíli vysmekla. Byla opravdu moc dobrá plavkyně.
Asi po půl hodině už byli oba docela unavení a tak se s vysmátými obličeji brodili na břeh. Tam se Elizabeth natáhla na písek, zavřela oči a nechala sluníčko, aby ji usušilo a opálilo.
Po chvíli cítila, že má hlavu ve stínu a tak otevřela oči. Vedle ní ležel na boku Edmund, opírající se o loket a pozoroval ji. Jeho hlava jí zastínila slunce. Ona se mu zahleděla do těch jeho hlubokých jasných očí a sladce se na něj usmála. On jí úsměv opětoval a v následujícím okamžiku se k ní naklonil a políbil ji. Eliz neváhala a polibek opětovala. Byla v sedmém nebi, tohle ráno se jí opravdu líbilo.
Po chvíli se Ed odtáhl a opřel se o skálu, kterou měl za sebou. Ona se k němu přisunula blíž a opřela si hlavu o jeho rameno. Chlapec se usmál a chytil ji kolem pasu. Takhle seděli a povídali si ještě asi hodinu.
Lucy se probudila, rozespale se protáhla a rozhlédla se po stanu. Okamžitě byla zcela vzhůru a vyskočila na nohy. Elizabeth opět nikde nebyla. Neváhala a vyběhla ze stanu. Tam se srazila s Caspianem, který také vyběhl ze stanu.
"Kde je Elizabeth?!" "Kde je Edmund?!" vyhrkli oba naráz, když se vzpamatovali z nárazu. Na chvíli se zarazili a když jim to došlo, hlasitě se rozesmáli.
"Promiň, nechtěla jsem do tebe tak vrazit." omlouvala se Lucy, když se přestala smát.
"Nápodobně." ušklíbl se. "Dneska je nádherně. Pojď, něco ti ukážu." Caspian jí vzal za ruku a skoro se rozešel, když si uvědomil, co vlastně udělal a rychle její ruku pustil. "Promiň." zamumlal.
"Dobrý." řekla pobaveně. "Tak kam jsi mě to chtěl vzít?"
"Jo, tudy." ukázal směrem ke zříceninám. Cestou ani jeden z nich nepromluvil, ale oba po sobě "nenápadně" pokukovali. Po chvíli se Caspian zastavil, stál teď na okraji skály, na místě, kde kdysi nejspíš stál balkón. "Tohle je moje oblíbené místo."
"To je nádhera." vydechla Lucy. Před nimi se rozkládalo moře a nad ním zářilo zlaté slunce. "Myslím, že jsem si to tu zamilovala." ozvala se a hleděla k obzoru.
Caspian stál asi o krok za ní. V té chvíli ale vůbec nevěděl, o čem mluvila. Nesledoval svůj oblíbený výhled, své oči upíral na ni. V jejích vlasech se leskly paprsky ranního slunce a oči jí fantasticky zářily. Z úvah a myšlenek o ní ho vytrhl až její hlas.
"Podívej! Támhle dole." otočila se na mladíka, který vypadal, jakoby se právě probral z transu.
Všiml si jejího napůl zkoumavého a napůl pobaveného pohledu: "Promiň, nějak jsem se zamyslel." omlouval se "Co jsi říkala?" Lucy se pousmála a zopakovala mu svá slova. "No jo, máš pravdu. Jsou to oni." přikývl, když se podíval, kam ukazovala. Na pláži pod nimi byli Edmund s Elizabeth.
"Vypadají šťastně…" tiše řekla.
"Neříkáš to moc přesvědčivě." vyzvídal.
"To se ti jen zdá." zavrtěla hlavou. "Moc jim to přeju." S těmito slovy si sedla do trávy a nohy nechala volně viset přes okraj skály.
Caspian si sedl vedle ní a otočil se k ní: "Co se děje?"
"Co by, nic." zalhala.
"Víš, že neumíš moc dobře lhát?" ušklíbl se mírně. "Mně to můžeš říct."
Poněkud nejistě se zavrtěla, ale nakonec promluvila: "Bojím se, že válce se nevyhneme. A přitom je to tak hloupé. Akorát ztratíme spoustu přátel. A navíc se určitě budeme muset vrátit. Ani netušíš, jak jsem tu šťastná."
Vůbec netušil, co jí na to má říct, vlastně celou noc přemýšlel o tom samém. Chvíli váhala, ale pak vzal Lucy kolem ramen a přitáhl si ji blíž k sobě.
Ta se mu vděčně podívala do těch jeho úžasných tmavých očí, které ji tak fascinovaly a položila mu hlavu na rameno. Byla unavená, v noci toho moc nenaspala, skoro celou noc si s Elizabeth povídaly a tak teď během několika minut usnula. Když si toho Caspian všiml, jemně se usmál, kousek se posunul a opatrně ji položil do trávy vedle sebe a její hlavu si položil do klína. V klidu teď mohl pozorovat zblízka všechny jemné krásné rysy jejího obličeje, na který dopadaly zlatavé paprsky slunce. Po chvíli se podíval dolů na pláž, kde právě Edmund s Eliz vybíhali z moře. Pak obrátil svůj pohled k obzoru.
Asi po hodině k nim přišel Ed, naklonil se ke Caspianovi a potichu, aby nevzbudil Lucy, mu řekl: "Lucinka musí odjet, už se připravuje."
"Hned jsme tam." mrkl na něj. Ten se jen pousmál a odešel.
Caspian chytil Lucy jemně za rameno a slabě s ní zatřásl. Ona se zavrtěla a pomalu otevřela oči. Musela říct, že to bylo jedno z nejhezčích probuzení v jejím životě, protože jakmile je otevřela, hleděla do těch jeho záhadných a hlubokých očí.
"Spalo se ti dobře?" optal se s úsměvem.
Jakmile si uvědomila, že mu vlastně leží v klíně, rychle se posadila a hodila po něm omluvný pohled, ale docela vesele řekla: "Musím přiznat, že ano."
"Nechtěl jsem tě budit, ale Lucka odjíždí." vysvětloval.
"Jé, tak to se s ní musím rozloučit." zvolala a rukou si trochu upravila pocuchané vlasy. Caspian jí podal ruku a pomohl jí vstát. Poté se bok po boku vydali do tábora.
U jejich stanů už z dálky viděli královnu bavící se s Edem a Eliz.
"Přišli jsme o něco?" zajímal se mladý král, když k nim přišli.
"Musím se vrátit do Archenlandu. Přijela jsem jen na skok, ale snad už se brzy vrátíme." objasnila Lucinka.
"Nejedeš doufám sama?" strachovala se Lucy.
"Ne, jede se mnou MMP." Uklidňovala všechny s úsměvem "Ale teď už opravdu musím. Mějte se tu dobře a dávejte na sebe pozor."
"Šťastnou cestu!" popřál jí Edmund a naposledy ji objal.
Jeho sestra se vyhoupla do sedla a ještě se otočila po čtveřici: "Snad se brzy uvidíme." zamávala jim a rozjela se táborem.
"Sbohem a šťastnou cestu." zavolali ještě naposledy. Všichni stáli na místě a dívali se za dívkou, dokud jim nezmizela z dohledu.
"Dobré ráno." usmál se na ní
"Dobré." odpověděla "Copak tu děláš?"
"To samé co ty, chtěl jsem si zaplavat." a s těmito slovy jí přehodil přes ramena veliký měkký ručník a jednu ruku jí položil kolem pasu. Eliz se na něj jen usmála, přisunula se blíž k němu a položila si hlavu na jeho rameno.
"Co se teď bude dít?" zeptala se po chvíli ticha.
"To nevím." povzdechl si. "Ale obávám se, že bojům se nevyhneme." oba se znovu odmlčeli. Elizabeth něco napadlo. S úsměvem a uličnickými jiskřičkami v očích se podívala na chlapce vedle sebe. Ten se na ni nechápavě podíval a zvědavě se zeptal: "Na co myslíš?"
Ona rychle vyskočila, popadla svůj meč, vytáhla ho z pochvy a namířila ho proti Edovi. "Braň se." řekla vyzývavě místo odpovědi.
Edmund se usmál, vytáhl svůj meč a postavil se proti ní: "Nebudu tě šetřit jenom proto, že jsi to ty." varoval ji.
"To taky nemusíš." ušklíbla se a nečekaně zaútočila. On její ránu jen tak tak vykryl. A nic nečekal a sám začal útočit. Jejich boj byl velice vyrovnaný. Ed by to do ní na první pohled nikdy neřekl. Musel uznat, že s mečem to vážně uměla. Asi po deseti minutách ale začínal mít na vrch. Přece jen byl chlapec a s mečem bojoval už dlouho. V následujícím okamžiku ji srazil na zem a než stačila znovu pozvednout meč, přitiskl ji ten svůj ke krku.
"Dobře, vyhrál jsi." promluvila poněkud udýchaně Eliz.
"Byla jsi dobrá." řekl uznale, sklonil meč a podal jí ruku, aby jí pomohl vstát.
"Díky." řekla s úsměvem a přijala nabízenou ruku. Edmund ji jedním mocným trhnutím postavil. Elizabeth se zastavila jen kousek od něho a na okamžik cítila na tváři jeho dech.Odstoupila od něj, sebrala svůj meč a zabodla ho do písku. Poté se rozeběhla do moře a po hlavě se vrhla do vody. Ed se pousmál, zabodl svůj meč vedle jejího a rozběhl se za ní.
Elizabeth se vynořila asi šest metrů od břehu, pohlédla na místo, kde ještě před chvílí stál mladík. Zmateně zamrkala a začala se rozhlížet okolo, když v tom ji někdo pevně chytil okolo pasu. Lekla se a pokusila se ze sevření vyprostit, ale po chvíli to vzdala, objetí bylo příliš pevné.
"Mně neutečeš." uslyšela za sebou Edmundův tichý hlas.
"Já ti nechci utéct." usmála se nepatrně. On trochu povolil sevření a pomalu ji otočil k sobě. Nebránila se, spíše naopak, hleděla na něj se zvědavým výrazem ve tváři.
Pousmál se nad její zvědavostí a přejížděl pohledem její tvář. Zase měla v očích ty jiskřičky. Jemně jí z tváře odhrnul pramen mokrých vlasů a pomalu se k ní naklonil, když v tom mu něco podtrhlo nohy, on rozhodil rukama a spadl.
Elizabeth už měla vymyšlený plán. Nenechá si přece jen tak líbit, že ji Ed chytil. V okamžiku, kdy se k ní nakláněl, mu opatrně dala pravou nohu za ty jeho. Bylo jí líto kazit takovouhle chvíli, ale ona se přeci jen tak nevzdá. Prudce trhla nohou směrem k sobě a pobaveně sledovala jak Edmund padá do vody.
Rychle udělala několik temp, aby měla trochu odstup. Po chvíli se Ed vynořil a všude kolem prskal vodu. Eliz dostala takový záchvat smíchu, že málem do vody spadla taky.
"Ty…" ukázal na ni naštvaně Tedy, snažil se tvářit naštvaně, ale ona dobře viděla, jak mu cukají koutky.
"Teď si mě můžeš chytit." smála se ještě pořád.
"Jak chceš." vyhrkl v odpověď a rozplaval se směrem k ní. Elizabeth se ponořila a pod vodou několikrát změnila směr. Edmunda to docela zmátlo.
"Stejně tě chytím." křikl na ni, když se na okamžik vynořila, aby se nadechla.
Takhle se ve vodě pronásledovali. Ed ji nakonec téměř chytil, ale ona se mu v poslední chvíli vysmekla. Byla opravdu moc dobrá plavkyně.
Asi po půl hodině už byli oba docela unavení a tak se s vysmátými obličeji brodili na břeh. Tam se Elizabeth natáhla na písek, zavřela oči a nechala sluníčko, aby ji usušilo a opálilo.
Po chvíli cítila, že má hlavu ve stínu a tak otevřela oči. Vedle ní ležel na boku Edmund, opírající se o loket a pozoroval ji. Jeho hlava jí zastínila slunce. Ona se mu zahleděla do těch jeho hlubokých jasných očí a sladce se na něj usmála. On jí úsměv opětoval a v následujícím okamžiku se k ní naklonil a políbil ji. Eliz neváhala a polibek opětovala. Byla v sedmém nebi, tohle ráno se jí opravdu líbilo.
Po chvíli se Ed odtáhl a opřel se o skálu, kterou měl za sebou. Ona se k němu přisunula blíž a opřela si hlavu o jeho rameno. Chlapec se usmál a chytil ji kolem pasu. Takhle seděli a povídali si ještě asi hodinu.
Lucy se probudila, rozespale se protáhla a rozhlédla se po stanu. Okamžitě byla zcela vzhůru a vyskočila na nohy. Elizabeth opět nikde nebyla. Neváhala a vyběhla ze stanu. Tam se srazila s Caspianem, který také vyběhl ze stanu.
"Kde je Elizabeth?!" "Kde je Edmund?!" vyhrkli oba naráz, když se vzpamatovali z nárazu. Na chvíli se zarazili a když jim to došlo, hlasitě se rozesmáli.
"Promiň, nechtěla jsem do tebe tak vrazit." omlouvala se Lucy, když se přestala smát.
"Nápodobně." ušklíbl se. "Dneska je nádherně. Pojď, něco ti ukážu." Caspian jí vzal za ruku a skoro se rozešel, když si uvědomil, co vlastně udělal a rychle její ruku pustil. "Promiň." zamumlal.
"Dobrý." řekla pobaveně. "Tak kam jsi mě to chtěl vzít?"
"Jo, tudy." ukázal směrem ke zříceninám. Cestou ani jeden z nich nepromluvil, ale oba po sobě "nenápadně" pokukovali. Po chvíli se Caspian zastavil, stál teď na okraji skály, na místě, kde kdysi nejspíš stál balkón. "Tohle je moje oblíbené místo."
"To je nádhera." vydechla Lucy. Před nimi se rozkládalo moře a nad ním zářilo zlaté slunce. "Myslím, že jsem si to tu zamilovala." ozvala se a hleděla k obzoru.
Caspian stál asi o krok za ní. V té chvíli ale vůbec nevěděl, o čem mluvila. Nesledoval svůj oblíbený výhled, své oči upíral na ni. V jejích vlasech se leskly paprsky ranního slunce a oči jí fantasticky zářily. Z úvah a myšlenek o ní ho vytrhl až její hlas.
"Podívej! Támhle dole." otočila se na mladíka, který vypadal, jakoby se právě probral z transu.
Všiml si jejího napůl zkoumavého a napůl pobaveného pohledu: "Promiň, nějak jsem se zamyslel." omlouval se "Co jsi říkala?" Lucy se pousmála a zopakovala mu svá slova. "No jo, máš pravdu. Jsou to oni." přikývl, když se podíval, kam ukazovala. Na pláži pod nimi byli Edmund s Elizabeth.
"Vypadají šťastně…" tiše řekla.
"Neříkáš to moc přesvědčivě." vyzvídal.
"To se ti jen zdá." zavrtěla hlavou. "Moc jim to přeju." S těmito slovy si sedla do trávy a nohy nechala volně viset přes okraj skály.
Caspian si sedl vedle ní a otočil se k ní: "Co se děje?"
"Co by, nic." zalhala.
"Víš, že neumíš moc dobře lhát?" ušklíbl se mírně. "Mně to můžeš říct."
Poněkud nejistě se zavrtěla, ale nakonec promluvila: "Bojím se, že válce se nevyhneme. A přitom je to tak hloupé. Akorát ztratíme spoustu přátel. A navíc se určitě budeme muset vrátit. Ani netušíš, jak jsem tu šťastná."
Vůbec netušil, co jí na to má říct, vlastně celou noc přemýšlel o tom samém. Chvíli váhala, ale pak vzal Lucy kolem ramen a přitáhl si ji blíž k sobě.
Ta se mu vděčně podívala do těch jeho úžasných tmavých očí, které ji tak fascinovaly a položila mu hlavu na rameno. Byla unavená, v noci toho moc nenaspala, skoro celou noc si s Elizabeth povídaly a tak teď během několika minut usnula. Když si toho Caspian všiml, jemně se usmál, kousek se posunul a opatrně ji položil do trávy vedle sebe a její hlavu si položil do klína. V klidu teď mohl pozorovat zblízka všechny jemné krásné rysy jejího obličeje, na který dopadaly zlatavé paprsky slunce. Po chvíli se podíval dolů na pláž, kde právě Edmund s Eliz vybíhali z moře. Pak obrátil svůj pohled k obzoru.
Asi po hodině k nim přišel Ed, naklonil se ke Caspianovi a potichu, aby nevzbudil Lucy, mu řekl: "Lucinka musí odjet, už se připravuje."
"Hned jsme tam." mrkl na něj. Ten se jen pousmál a odešel.
Caspian chytil Lucy jemně za rameno a slabě s ní zatřásl. Ona se zavrtěla a pomalu otevřela oči. Musela říct, že to bylo jedno z nejhezčích probuzení v jejím životě, protože jakmile je otevřela, hleděla do těch jeho záhadných a hlubokých očí.
"Spalo se ti dobře?" optal se s úsměvem.
Jakmile si uvědomila, že mu vlastně leží v klíně, rychle se posadila a hodila po něm omluvný pohled, ale docela vesele řekla: "Musím přiznat, že ano."
"Nechtěl jsem tě budit, ale Lucka odjíždí." vysvětloval.
"Jé, tak to se s ní musím rozloučit." zvolala a rukou si trochu upravila pocuchané vlasy. Caspian jí podal ruku a pomohl jí vstát. Poté se bok po boku vydali do tábora.
U jejich stanů už z dálky viděli královnu bavící se s Edem a Eliz.
"Přišli jsme o něco?" zajímal se mladý král, když k nim přišli.
"Musím se vrátit do Archenlandu. Přijela jsem jen na skok, ale snad už se brzy vrátíme." objasnila Lucinka.
"Nejedeš doufám sama?" strachovala se Lucy.
"Ne, jede se mnou MMP." Uklidňovala všechny s úsměvem "Ale teď už opravdu musím. Mějte se tu dobře a dávejte na sebe pozor."
"Šťastnou cestu!" popřál jí Edmund a naposledy ji objal.
Jeho sestra se vyhoupla do sedla a ještě se otočila po čtveřici: "Snad se brzy uvidíme." zamávala jim a rozjela se táborem.
"Sbohem a šťastnou cestu." zavolali ještě naposledy. Všichni stáli na místě a dívali se za dívkou, dokud jim nezmizela z dohledu.
To je super!!!!!!!!!:) Jak já těm holkám závidím...xD