Musím spomenúť, že pre tuto kapitolku som vybrala názov ja...:D
KAPITOLA 4
Dva a dva
•
Když dojeli do tábora, postarali se o koně a rozešli se ke stanům.
"Co teď budeme dělat?"ozvala se Lucy.
"Měli bychom všechny shromáždit a říct jim o možném nebezpečí……a nejspíš i o tom proroctví." promluvil Edmund.
"Dobrá, tak jdeme." kývl Caspian.
Dva a dva
•
Když dojeli do tábora, postarali se o koně a rozešli se ke stanům.
"Co teď budeme dělat?"ozvala se Lucy.
"Měli bychom všechny shromáždit a říct jim o možném nebezpečí……a nejspíš i o tom proroctví." promluvil Edmund.
"Dobrá, tak jdeme." kývl Caspian.
Když procházeli táborem, všichni se shromažďovali kolem cesty, vrhali zvědavé pohledy na obě dívky a něco si vzrušeně šuškali.
"Myslím, že o tom proroctví už jim říkat nemusíme. Jak to tak vypadá, tak už o něm všichni vědí." ušklíbla se Elizabeth.
"Takovéhle zprávy se šíří Narnií rychle." podotkl Edmund.
Došli ke svým stanům, kde se postavili čelem k davu, který se před nimi seskupoval a napjatě vyčkával, co se bude dít. Caspian začal mluvit: "Takže jak už jistě víte, Narnií se začalo šířit proroctví a v souvislosti s tím bych vám chtěl představit dvě dívky, kterých se to bezprostředně týká. Lucy a Elizabeth. Pak je tu ještě jedna věc. Máme zprávu o tom, že blízko Kamenného stolu je armáda našich nepřátel, kterou bohužel vede můj někdejší přítel Hadrián. Vím, že Cair Paravel ještě není hotový, ale v tuhle chvíli tu není příliš bezpečno, takže se hned ráno všichni vracíme na můj hrad." nato se otočil k Edovi s dívkami a poznamenal: "Taky bychom se měli jít na zítřek připravit." ještě jednou přejel po všech pohledem, na Lucy se na okamžik zastavil, poté se ale otočil a zašel do stanu.
"Omluvte ho, byl to jeho dost dobrý přítel." omluvně se podíval po dívkách a šel za Caspianem.
"Neprojdeme se po pláži?" otočila se Lucy na kamarádku, když osaměly.
"Myslím, že o tom proroctví už jim říkat nemusíme. Jak to tak vypadá, tak už o něm všichni vědí." ušklíbla se Elizabeth.
"Takovéhle zprávy se šíří Narnií rychle." podotkl Edmund.
Došli ke svým stanům, kde se postavili čelem k davu, který se před nimi seskupoval a napjatě vyčkával, co se bude dít. Caspian začal mluvit: "Takže jak už jistě víte, Narnií se začalo šířit proroctví a v souvislosti s tím bych vám chtěl představit dvě dívky, kterých se to bezprostředně týká. Lucy a Elizabeth. Pak je tu ještě jedna věc. Máme zprávu o tom, že blízko Kamenného stolu je armáda našich nepřátel, kterou bohužel vede můj někdejší přítel Hadrián. Vím, že Cair Paravel ještě není hotový, ale v tuhle chvíli tu není příliš bezpečno, takže se hned ráno všichni vracíme na můj hrad." nato se otočil k Edovi s dívkami a poznamenal: "Taky bychom se měli jít na zítřek připravit." ještě jednou přejel po všech pohledem, na Lucy se na okamžik zastavil, poté se ale otočil a zašel do stanu.
"Omluvte ho, byl to jeho dost dobrý přítel." omluvně se podíval po dívkách a šel za Caspianem.
"Neprojdeme se po pláži?" otočila se Lucy na kamarádku, když osaměly.
"Můžeme. Stejně nemáme co balit." pokrčila rameny Elizabeth. Dívky se tedy vydaly směrem k pláži pod Cair Paravelem.
"Co si o tom všem myslíš?" obrátila se Lucy na Eliz a pokračovala: "Nejdřív jsem věřila, že to byla šťastná náhoda, když jsme se sem dostaly, ale teď…..nevím, co si mám myslet."
"Taky jsem o tom přemýšlela a sama nevím." povzdechla si nezvykle vážně Elizabeth.
"Asi bude nejlepší o tom nepřemýšlet. Jak se zdá, ani k tomu nebudeme mít příležitost. Nejspíš budeme mít jiné starosti." pronesla druhá dívka.
Mezitím došly na pláž a s botami v rukou se brouzdaly odpoledním příbojem.
"Víš, opravdu jsem šťastná, že jsme tu. Snívala jsem o tom, že jsem tady. Ale víš přece co je Narnie u nás, ani ve snu by mě nenapadlo, že bych tu opravdu mohla být." promluvila Eliz.
"Eli, ze všech lidí na světě, jsem ráda, že jsem tu právě s tebou. Jsi moje nejlepší kámoška a ať se dostaneme zpět domů kdykoliv, nikdy na tohle dobrodružství nezapomenu." s těmito slovy ji chytila kolem ramen.
"Co si o tom všem myslíš?" obrátila se Lucy na Eliz a pokračovala: "Nejdřív jsem věřila, že to byla šťastná náhoda, když jsme se sem dostaly, ale teď…..nevím, co si mám myslet."
"Taky jsem o tom přemýšlela a sama nevím." povzdechla si nezvykle vážně Elizabeth.
"Asi bude nejlepší o tom nepřemýšlet. Jak se zdá, ani k tomu nebudeme mít příležitost. Nejspíš budeme mít jiné starosti." pronesla druhá dívka.
Mezitím došly na pláž a s botami v rukou se brouzdaly odpoledním příbojem.
"Víš, opravdu jsem šťastná, že jsme tu. Snívala jsem o tom, že jsem tady. Ale víš přece co je Narnie u nás, ani ve snu by mě nenapadlo, že bych tu opravdu mohla být." promluvila Eliz.
"Eli, ze všech lidí na světě, jsem ráda, že jsem tu právě s tebou. Jsi moje nejlepší kámoška a ať se dostaneme zpět domů kdykoliv, nikdy na tohle dobrodružství nezapomenu." s těmito slovy ji chytila kolem ramen.
"To já taky ne." usmála se na Lucy. Dívky se začaly smát a cákat po sobě vodu.
Najednou se Lucy zastavila a pohlédla na opačný konec pláže. "Podívej, támhle někdo sedí…to je přece Edmund."
"Co tu asi dělá tak sám?" napadlo Elizabeth.
"Víš co, jdu si trénovat lukostřelbu, můžeš to zjistit." Střelila po ní Lucy šibalský pohled a než se Eliz stačila vzpamatovat, byla ta tam.
"No skvělý." zamumlala si pro sebe a po chvilce váhání vykročila směrem k sedící postavě. Když konečně došla až k němu, byl zahleděný někam do dálky. "Copak tu děláš tak sám?" přistoupila k němu.
"Přemýšlím." odpověděl, ale neodtáhl oči od obzoru.
"Tak to tě nebudu rušit." zamumlala trochu zklamaně a už se otáčela k odchodu, když v tom: "Ne počkej, nemyslel jsem to tak. Budu rád když zůstaneš." nato se na ni usmál a Eliz si k němu přisedla.
"O čem jsi přemýšlel?" zeptala se trochu nesměle.
"O dnešku, o tom co se stalo…bylo toho najednou trochu moc." odpověděl Edmund. Ve skutečnosti ale na nic takového nemyslel. Přemýšlel nad tím, co řekl své sestře ani ne před rokem, když z Narnie odcházeli. "Já jsem starší a myslím, že to nikdy nepochopím." hrálo mu v hlavě pořád dokola. Když se nad tím teď zamyslel, už to chápal.
"Mám takový dojem,že za všechno můžeme my, kdybychom se sem nedostaly…" začala Eliz, ale on ji nedovolil větu dokončit: "Tak bychom ani nezjistili, že máme nepřátele."
Elizabeth se na něj vděčně podívala a znovu promluvila: "Přijde mi to všechno tak neuvěřitelný, nikdy bych si ani nepomyslela, že něco jako Narnie může existovat."
Edmund jen chápavě přikývl: "Taky jsem tomu dřív nevěřil. Ale potom jsme toho tu se sourozenci tolik prožili…" otočil se na ni s úsměvem "Víš, jsem rád, že jste tu. Potom co odjela sestra, tu začala být opravdu docela nuda."
"Taky jsem ráda, že jsme tu. A ještě víc, že jsme jako první narazily právě na vás."
Najednou se Lucy zastavila a pohlédla na opačný konec pláže. "Podívej, támhle někdo sedí…to je přece Edmund."
"Co tu asi dělá tak sám?" napadlo Elizabeth.
"Víš co, jdu si trénovat lukostřelbu, můžeš to zjistit." Střelila po ní Lucy šibalský pohled a než se Eliz stačila vzpamatovat, byla ta tam.
"No skvělý." zamumlala si pro sebe a po chvilce váhání vykročila směrem k sedící postavě. Když konečně došla až k němu, byl zahleděný někam do dálky. "Copak tu děláš tak sám?" přistoupila k němu.
"Přemýšlím." odpověděl, ale neodtáhl oči od obzoru.
"Tak to tě nebudu rušit." zamumlala trochu zklamaně a už se otáčela k odchodu, když v tom: "Ne počkej, nemyslel jsem to tak. Budu rád když zůstaneš." nato se na ni usmál a Eliz si k němu přisedla.
"O čem jsi přemýšlel?" zeptala se trochu nesměle.
"O dnešku, o tom co se stalo…bylo toho najednou trochu moc." odpověděl Edmund. Ve skutečnosti ale na nic takového nemyslel. Přemýšlel nad tím, co řekl své sestře ani ne před rokem, když z Narnie odcházeli. "Já jsem starší a myslím, že to nikdy nepochopím." hrálo mu v hlavě pořád dokola. Když se nad tím teď zamyslel, už to chápal.
"Mám takový dojem,že za všechno můžeme my, kdybychom se sem nedostaly…" začala Eliz, ale on ji nedovolil větu dokončit: "Tak bychom ani nezjistili, že máme nepřátele."
Elizabeth se na něj vděčně podívala a znovu promluvila: "Přijde mi to všechno tak neuvěřitelný, nikdy bych si ani nepomyslela, že něco jako Narnie může existovat."
Edmund jen chápavě přikývl: "Taky jsem tomu dřív nevěřil. Ale potom jsme toho tu se sourozenci tolik prožili…" otočil se na ni s úsměvem "Víš, jsem rád, že jste tu. Potom co odjela sestra, tu začala být opravdu docela nuda."
"Taky jsem ráda, že jsme tu. A ještě víc, že jsme jako první narazily právě na vás."
Oba se na sebe usmáli a obrátili pohledy k obzoru, kde se už slunce chýlilo k západu. Po chvíli Edmund odvrátil oči od slunce a zahleděl se na dívku vedle sebe. "Je krásná." řekl si v duchu a dál hleděl na její oči, ve kterých se odráželo zapadající slunce i na její vlasy, se kterými si pohrával jemný vánek.
Ještě dlouho oba mlčky seděli a pozorovali západ slunce. Když už nebylo vidět ani kousek slunce a všude houstla tma, Ed se zvedl a podal ruku Elizabeth: "Asi bychom už měli jít."
"Asi jo." kývla a přijala nabízenou ruku. Ed jí pomohl vstát a oba se vydali směrem ke svým stanům.
Lucy se poté, co opustila Eliz opravdu vydala trénovat lukostřelbu. Když došla ke cvičišti, zjistila, že není sama, kdo si chce zastřílet.
"Vybíjíš si vztek?" zeptala se postavy stojící zády k ní a mířící na terč.
Caspian se s trhnutím otočil a když zjistil, kdo stojí kousek od něj, usmál se: "Nejspíš ano. A co tu děláš ty? Nevypadáš naštvaně."
Lucy pobaveně zvedla obočí a řekla: "Nudila jsem se, tak jsem si chtěla jít trochu zatrénovat."
"Tak se předveď, víš vůbec, jak se to drží?" ptal se se smíchem.
Jí se jen zablesklo v očích: "Tak se dívej." napjala tětivu a zamířila na terč.
Caspiana ale vůbec nezajímal terč, na který střílela. Celou dobu upíral své tmavé oči na ni. Nikdy by si nepomyslel, že ještě někdy po odchodu Zuzany mohl cítit to, co právě teď.
Až o několik vteřin potom, co vystřelila, obrátil svůj pohled k terči a s překvapením zjistil, že její šíp se neomylně zabodl do červeného středu terče. Podíval se vedle, na svůj terč - jeho šípy byly všude možně, jen ne ve středu.
Lucy se k němu otočila a s úsměvem sledovala výraz jeho tváře. "Pořád nevěříš?" zeptala se ho pobaveně.
"Nechápu, jak to děláš!" zavrtěl hlavou Caspian. Pak zvedl svou kuši a připravoval se k výstřelu.
"Musíš se soustředit jen na ten šíp." radila mu a přistoupila k němu. Jemně zespodu chytila jeho kuši, aby ji správně nasměrovala. V ten okamžik se Caspianovy oči stočily k ní, ale v příštím momentě už se plně soustředil na šíp a jeho cíl. Zmáčkl spoušť a k jeho překvapení se šíp zabodl do středu terče.
"Vidíš, říkala jsem, že to není tak těžké." podotkla Lucy.
"Musím uznat, že si měla pravdu." pousmál se.
Ještě chvíli tam spolu trénovali, ale brzo se začalo stmívat.
"Asi bychom se měli vrátit, začíná být pěkná tma." prohlásil Caspian, když už ani nedohlédli na terče.
"Máš pravdu, tak pojďme." souhlasila Lucy. Během chviličky se dostali ke stanům, kde přímo proti nim přicházeli Edmund s Elizabeth.
"Tak dobrou noc všem." řekla Lucy vesele, naposled pohlédla na Caspiana a vešla do stanu.
"Dobrou noc." řekl v odpověď Caspian a také odešel do stanu.
"Dobrou noc, a ať se ti něco hezkého zdá." řekl Edmund jen k Eliz.
"Dobrou." odpověděla už jen tak do větru a věnovala ještě pohled Edovi, který právě zmizel ve svém stanu. Otočila se a také zmizela v tom svém.
Lucy už seděla na své posteli: "Jsem hrozně utahaná, dneska budu spát jako kotě. Byl to dlouhý den." promluvila.
Eliz se jen zasmála: "To máš pravdu, to teda byl…není tu někde nějaké jídlo? Mám hrozný hlad, od rána jsem nic nejedla."
"Jo, támhle vzadu, zrovna jsem pro něj chtěla dojít." ukázala na malý stolek v rohu stanu.
"Seď, já ho donesu." nabídla se kamarádka a došla k tácu, který pak položila na Lucyinu postel a sedla si vedle něj.
"Díky, jak bylo vlastně na pláži?" zajímala se Lucy.
"Bylo to fajn. Moc hezky jsme si s Edem popovídali." usmála se. "A co lukostřelba? Jak ti to šlo?" vyzvídala pro změnu ona.
"Skvěle, potkala jsem tam Caspiana, jak si vybíjí zlost. Bylo to celkem roztomilý pozorovat ho, jak se samou zlostí ani nemůže trefit!" vyprávěla.
"Tak to věřím." smála se Eliz.
"Měly bychom jít spát, zítra bude náročný den." prohlásila Lucy, odložila tác s jídlem a natáhla se na postel.
"Klidně spi. Mně se nějak nechce spát. Půjdu se ještě na chvíli projít."
"Ale buď prosím tě opatrná, nechoď nikam daleko." napomínala ji kamarádka.
"Ano mami!" ušklíbla se a pak klidně dodala: "Neboj, nepůjdu nikam daleko, jenom se projdu táborem a za chvilku jsem zpět."
"Dobře." zamumlala už ospale. Eliz se pousmála a opustila stan. Jen maličkou chvíli potom co odešla, už Lucy tvrdě a spokojeně spala.
Elizabeth pomalu procházela spícím táborem. Všude byla tma a světlo vydával jen měsíc a několik ohňů, co hořely kolem. Na chvíli se zastavila a poslouchala šelest listů. Potřebovala si urovnat myšlenky. Od té doby co potkala Edmunda, se cítila nějak zvláštně. Vždycky, když se jí podíval do očí nebo se na ni usmál, ji to v břiše příjemně zašimralo. Jakoby tam měla motýla, který vždy roztáhl křídla a vzlétl, když byl v blízkosti Ed.. Něco takového ještě nikdy nezažila. Jistě, v Praze se jí pár kluků líbilo a s některými i chodila, ale ještě nikdy necítila to co teď.
Došla skoro až na konec tábora, už už se chtěla otočit a jít si konečně lehnout, když v tom něco upoutalo její pozornost. Kousek od ní plápolal malý oheň a kolem něj bylo několik telmarčanů, kteří se snažili co nejtišeji naložit své věci na koně.
"Stůj klidně ty herko jedna!" zavrčel potichu jeden z nich, když jeho kůň přešlápl a shodil kus nákladu, který s rachotem dopadl na zem.
"Dávej pozor." obořil se na něj druhý. "Chceš aby nás slyšeli? Jestli nás někdo uvidí a my kvůli tobě neodjedeme, Hadrián nás zabije! Tak dělej."
Elizabeth to všechno vyslechla. "Musím je zastavit." pomyslela si a pomalu začala vytahovat svůj meč, aby jim zabránila odjet a podat správu Hadriánovi. Než ale stačila cokoli udělat, někdo ji zezadu prudce udeřil do hlavy. Jí se zatmělo před očima a poslední co si pamatovala, byly něčí silné ruce, které ji pevně sevřely a dál už byla jen tma.
Ještě dlouho oba mlčky seděli a pozorovali západ slunce. Když už nebylo vidět ani kousek slunce a všude houstla tma, Ed se zvedl a podal ruku Elizabeth: "Asi bychom už měli jít."
"Asi jo." kývla a přijala nabízenou ruku. Ed jí pomohl vstát a oba se vydali směrem ke svým stanům.
Lucy se poté, co opustila Eliz opravdu vydala trénovat lukostřelbu. Když došla ke cvičišti, zjistila, že není sama, kdo si chce zastřílet.
"Vybíjíš si vztek?" zeptala se postavy stojící zády k ní a mířící na terč.
Caspian se s trhnutím otočil a když zjistil, kdo stojí kousek od něj, usmál se: "Nejspíš ano. A co tu děláš ty? Nevypadáš naštvaně."
Lucy pobaveně zvedla obočí a řekla: "Nudila jsem se, tak jsem si chtěla jít trochu zatrénovat."
"Tak se předveď, víš vůbec, jak se to drží?" ptal se se smíchem.
Jí se jen zablesklo v očích: "Tak se dívej." napjala tětivu a zamířila na terč.
Caspiana ale vůbec nezajímal terč, na který střílela. Celou dobu upíral své tmavé oči na ni. Nikdy by si nepomyslel, že ještě někdy po odchodu Zuzany mohl cítit to, co právě teď.
Až o několik vteřin potom, co vystřelila, obrátil svůj pohled k terči a s překvapením zjistil, že její šíp se neomylně zabodl do červeného středu terče. Podíval se vedle, na svůj terč - jeho šípy byly všude možně, jen ne ve středu.
Lucy se k němu otočila a s úsměvem sledovala výraz jeho tváře. "Pořád nevěříš?" zeptala se ho pobaveně.
"Nechápu, jak to děláš!" zavrtěl hlavou Caspian. Pak zvedl svou kuši a připravoval se k výstřelu.
"Musíš se soustředit jen na ten šíp." radila mu a přistoupila k němu. Jemně zespodu chytila jeho kuši, aby ji správně nasměrovala. V ten okamžik se Caspianovy oči stočily k ní, ale v příštím momentě už se plně soustředil na šíp a jeho cíl. Zmáčkl spoušť a k jeho překvapení se šíp zabodl do středu terče.
"Vidíš, říkala jsem, že to není tak těžké." podotkla Lucy.
"Musím uznat, že si měla pravdu." pousmál se.
Ještě chvíli tam spolu trénovali, ale brzo se začalo stmívat.
"Asi bychom se měli vrátit, začíná být pěkná tma." prohlásil Caspian, když už ani nedohlédli na terče.
"Máš pravdu, tak pojďme." souhlasila Lucy. Během chviličky se dostali ke stanům, kde přímo proti nim přicházeli Edmund s Elizabeth.
"Tak dobrou noc všem." řekla Lucy vesele, naposled pohlédla na Caspiana a vešla do stanu.
"Dobrou noc." řekl v odpověď Caspian a také odešel do stanu.
"Dobrou noc, a ať se ti něco hezkého zdá." řekl Edmund jen k Eliz.
"Dobrou." odpověděla už jen tak do větru a věnovala ještě pohled Edovi, který právě zmizel ve svém stanu. Otočila se a také zmizela v tom svém.
Lucy už seděla na své posteli: "Jsem hrozně utahaná, dneska budu spát jako kotě. Byl to dlouhý den." promluvila.
Eliz se jen zasmála: "To máš pravdu, to teda byl…není tu někde nějaké jídlo? Mám hrozný hlad, od rána jsem nic nejedla."
"Jo, támhle vzadu, zrovna jsem pro něj chtěla dojít." ukázala na malý stolek v rohu stanu.
"Seď, já ho donesu." nabídla se kamarádka a došla k tácu, který pak položila na Lucyinu postel a sedla si vedle něj.
"Díky, jak bylo vlastně na pláži?" zajímala se Lucy.
"Bylo to fajn. Moc hezky jsme si s Edem popovídali." usmála se. "A co lukostřelba? Jak ti to šlo?" vyzvídala pro změnu ona.
"Skvěle, potkala jsem tam Caspiana, jak si vybíjí zlost. Bylo to celkem roztomilý pozorovat ho, jak se samou zlostí ani nemůže trefit!" vyprávěla.
"Tak to věřím." smála se Eliz.
"Měly bychom jít spát, zítra bude náročný den." prohlásila Lucy, odložila tác s jídlem a natáhla se na postel.
"Klidně spi. Mně se nějak nechce spát. Půjdu se ještě na chvíli projít."
"Ale buď prosím tě opatrná, nechoď nikam daleko." napomínala ji kamarádka.
"Ano mami!" ušklíbla se a pak klidně dodala: "Neboj, nepůjdu nikam daleko, jenom se projdu táborem a za chvilku jsem zpět."
"Dobře." zamumlala už ospale. Eliz se pousmála a opustila stan. Jen maličkou chvíli potom co odešla, už Lucy tvrdě a spokojeně spala.
Elizabeth pomalu procházela spícím táborem. Všude byla tma a světlo vydával jen měsíc a několik ohňů, co hořely kolem. Na chvíli se zastavila a poslouchala šelest listů. Potřebovala si urovnat myšlenky. Od té doby co potkala Edmunda, se cítila nějak zvláštně. Vždycky, když se jí podíval do očí nebo se na ni usmál, ji to v břiše příjemně zašimralo. Jakoby tam měla motýla, který vždy roztáhl křídla a vzlétl, když byl v blízkosti Ed.. Něco takového ještě nikdy nezažila. Jistě, v Praze se jí pár kluků líbilo a s některými i chodila, ale ještě nikdy necítila to co teď.
Došla skoro až na konec tábora, už už se chtěla otočit a jít si konečně lehnout, když v tom něco upoutalo její pozornost. Kousek od ní plápolal malý oheň a kolem něj bylo několik telmarčanů, kteří se snažili co nejtišeji naložit své věci na koně.
"Stůj klidně ty herko jedna!" zavrčel potichu jeden z nich, když jeho kůň přešlápl a shodil kus nákladu, který s rachotem dopadl na zem.
"Dávej pozor." obořil se na něj druhý. "Chceš aby nás slyšeli? Jestli nás někdo uvidí a my kvůli tobě neodjedeme, Hadrián nás zabije! Tak dělej."
Elizabeth to všechno vyslechla. "Musím je zastavit." pomyslela si a pomalu začala vytahovat svůj meč, aby jim zabránila odjet a podat správu Hadriánovi. Než ale stačila cokoli udělat, někdo ji zezadu prudce udeřil do hlavy. Jí se zatmělo před očima a poslední co si pamatovala, byly něčí silné ruce, které ji pevně sevřely a dál už byla jen tma.
Jéééj!!!!!!!! Začíná to být dramatický- a to se mi líbí!!!!!!!!!!!!!!!!!!xD Rychle další kapitolu!!!!!!!!!!!!!:))